Důležité je si věřit

Zjistila jsem, že čím jsem starší
a čím více toho vím, tím méně si věřím. Je tolik informací, tolik dějů a událostí... Tolik zázraků, které nás na každém kroku provázejí naší životní poutí... Můžeme je přijímat pouze s pokorou
a otevřeným srdcem.

Jenže to asi není ten nejsprávnější pohled na svět. Možná. Když se tak kolem sebe rozhlížím, zjišťuji, kolik lidí si nedůvěrru vůči své osobě vůbec nepřipouští. Ani na chvilku o sobě nepochybují. Nemyslí si, že by něco nezvládli, nedokázali. 

Jako třeba jeden známý. Jmenoval se Ferko a pracoval jako pomocný kuchař. Byl vždycky milý, optimistický, plný elánu. Měla
 a mám ho ráda... Pak přišla "sametová" a my se nějaký čas neviděli. Jednou jsem ho potkala, Jako vždy, opět sršel veselostí. "Jak se máš, Ferko?" zeptala jsem se spíše řečnicky. "Báječně," odvětil. "A kde teď pracuješ?" 

Jeho odpověď mě překvapila. "Jsem vedoucí účtárny." Nejprve jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale později jsem pochopila, že to myslí vážně. "Ferko, jak jsi k tomu přišel?" "Tak, prostě jsem chtěl.
A oni mě vzali"

"A to stačí? Ty účetnictví rozumíš?" "Ne, ale však mám
v kanceláři schopné baby, které tomu dobře rozumějí,," odvětil
s lehkostí jemu vlastní. 

Pak se naše cesty rozešly. Odstěhovala jsem se jinam. Po dlouhých letech jsem Ferka zase potkala. Pořád je vedoucím účetní firmy a dnes už je vskutku profesionál. Naučil se, co bylo potřeba. Praxe a čas mu pomohly stát se profesionálem v daném oboru.

Není jediný, koho znám a kdo se takto vyšplhal po kariéře nahoru.
A tak si říkám, jestli není někdy
k užitku odhodit zábrany a pocity nejistoty, zavřít oči a šlápnout na tu neprobádanou cestu plnou dobrodružství. Samozřejmě, že
na ni může číhat plno nebezpečí... ale může tam na nás čekat
i krásné místo plné nevšedních zážitků a objevů. 

Proč to nezkusit? Do nudného stereotypu šedých dnů se přece můžeme vždycky vrátit.
Nebo nemám pravdu?